Tento článek bude nejspíš poněkud dlouhý, možná na víc částí, uvidíme. Mějte se mnou proto, prosím, trpělivost. Rozhodla jsem se tento článek nezaheslovat, přesto je spíše osobní a nikoho nenutím, aby si ho četl. Je pro mě, pak pro ty, které tohle všechno může zajímat. Pro nikoho víc.

Poslední dobou velmi často přemýšlím o svém dětství. Začalo to několik měsíců, možná týdnů nazpátek, hlavně v období of reaching the essence (viz článek). Je to možná tím, že mám malého bratra, možná tím, že mi bude 15 a už prostě nejsem to malé dítě. Možná tím, že právě procházím obdobím velkých změn (viz minulé dva články) a prostě mám potřebu se ohlédnout za tím, co bylo a co určilo další chod mé přítomnosti a budoucnosti.

Celý víkend poslouchám Green Day, které jsem milovala v 11ti, kdy jsem byla taková ta typická naivní pipka, která si říkala, jak je důležité být "cool & in" a cítit se jako super rebelka.

Mám pořád chuť poflakovat se kolem paneláků v Úvalech - sedět na tom rezavém zábradlí, mít pod sebou snad ještě rezavější mříž a dívat se na špinavou a posprejovanou zeď. Je mi v těhle prostředích tak nějak dobře, bůhví proč. Prostě se mi líbí ta atmosféra.

Přemýšlím nad tím, jak mě rodiče (tedy hlavně máma) vychovali, jak jsem se chovala já sama a jaká jsem byla. Co všechno mě ovlivnilo a dalo mi základ pro dnešní život. Uvědomuju si, jak moc zásadní je pro člověka dětství a vlivy na něj.

Před mými čtvrtými narozeninami se mí rodiče rozvedli, což jsem ovšem nevěděl

Chápu, že to muselo být těžké. Chápu, že máma nejspíš neměla srdce mi to narovinu říct, že nemohla vědět, jak to vezmu. Každopádně jsem ten promlčený rozvod vzala dobře. Žila jsem s mámou a svého tátu jsem už nikdy neviděla. Podotýkám, že už je to cca 11 let, co se naši rozvedli.

Ve čtyřech letech jsme se s mámou odstěhovaly do bytu na Dětské, což (pokud mi strýc jednou nekecal) bylo naše již čtvrté přestěhování. Matně si pamatuju dva předchozí byty, každopádně z období před čtvrtým rokem života mám jen poměrně málo vzpomínek - všechno začalo od čtvrtých narozenin.

Pamatuju, jak jsem stála v chodbě našeho nového bytu a říkala si: Fajn, teď jsou ti čtyři a jsi v novém bytě. Tohle si pamatuj, je to tvůj nový život.

Máma byla hodně pracovně vytížená, i když pracovala jen na blbém úřadu práce - ale Ostrava je prostě Ostrava. Pracovala dlouho, byla neustále vynervovaná, pořád někam spěchala. Skoro vůbec se nesmála. Popravdě řečeno si snad z ostravské části mého života nepamatuju žádný moment, kdy by byla opravdu šťastná.

Pořád pospíchala, byla ve stresu - a já začala zpomalovat. Snídani jsem byla schopná jíst hodinu, u oběda sedět do tří odpoledne, zavazovat si boty půl hodiny. Máma se jednou lehce zmínila o tom, že s tím snad byla se mnou i u psycholožky. Prý jsem mámě chtěla ukázat, že má zpomalit tempo. Moc se nepovedlo.

Nikdy jsem neměla takové to dětství plné silné rodičovské péče a zájmu. Nikdy jsme nechodily na nějaké výlety do přírody (kam taky, v Ostravě), nedělaly jsme nic moc spolu. Máma po mně nikdy nechtěla, abych jí pomohla v kuchyni, já skoro nikdy nevyžadovala, aby si se mnou šla hrát, nebo tak. Sem tam jsme spolu poskládaly puzzle, jinak jsem hlavně seděla u stolu a čmárala svoje 16ti nohé kočky.

Do školky jsem chodila snad od tří, vždycky jsem tam byla nejpozději ze všech dětí - třeba i hodinu nebo dvě po tom, co si všechny vyzvedli rodiče. Byla jsem vcelku společenské dítě, neměla jsem problém se s někým skamarádit. Ve školce jsem vždycky chňapla po pastelkách a modelíně, nikdy jsem po obědě nespala na těch rozkládacích postýlkách, pletla jsem si levou a pravou stranu,...

Chodila jsem do čtyř různých školek, které se pořád střídaly. Jeden týden jsem chodila do ostravské školky, pak polovinu druhého do svinovské, druhou polovinu do druhé svinovské...Hodně často jsme byly s mámou u babičky, která mě často vyzvedávala ze školky. Měla jsem ji moc ráda - přecejen jsem byla její nejstarší vnučka a prostě miláček, kterému se všechno koupí a podobně.

Pamatuju si, že jsem se bála do školy. Asi dva týdny před 1.9.2000 jsem brečela, že tam prostě nechci.

Taky jsem někdy brečela kvůli tátovi. Nebylo to kvůli tomu určitému tátovi, ale kvůli tomu, že s námi prostě nebyl. Že jsme nebyli úplná rodina. Máma na mě z ložnice křičela, ať zmlknu. Bývala na mě sprostá, ale nedivím se jí. Problém byl v tom, že jsem to prostě nechápala.

V první a druhé třídě jsem byla hodně bezproblémové dítě. Miláček učitelky, bez poznámek, se samými jedničkami. Odpoledne jsem trávila v družině. Měla jsem jednu hodně dobrou kamarádku, Dobru, ale nepamatuju si, že bychom spolu byly i mimo školu. Taky jsem měla jednoho staršího kamaráda, z protějšího paneláku. S tím jsem se bavila už předtím, než jsem šla do školy, a díky němu jsem se naučila v pěti letech násobit.

Taky si pamatuju, jak jsem se sama naučila číst. Věděla jsem, jak se píše moje jméno, a z toho jsem si odvodila, že když se ta písmena na papíře čtou jako Karolínka, bude se nejspíš K číst jako K. Takhle jsem odvozovala dál a dál, až jsem se naučila číst po slabikách. Máma mi to sice dodnes nevěří, ale vím, že to tak bylo. Takhle jsem se sama naučila celkem dost věcí, třeba to, že polovina hodiny je 30 minut (podle nástěných hodin), jak se plete cop a tak.

Byla jsem hodně fixovaná na mámu, se kterou jsem ale neměla takový ten láskyplný vztah matka-dcera. S mámou jsem se nikdy nějak nebavila o svých kamarádech, o tom, co mě baví, o svých prvních láskách...nějak se tohle prostě neprobíralo. Věděla jsem, že bych za ní mohla přijít, ale nepřišla jsem, protože se to tak prostě nedělalo.

Snažila jsem se mámě dělat radost. Jednou jsem jí chtěla přetřít boty černým lakem, a tak jsem taky udělala. Asi si dokážete představit, jak na tom pak byly všechny béžové a bílé páry bot.

Milovala jsem šmouly, Draculu, Krysaře a Dádu Patrasovou. Prostě více méně normální dítě.

Pak se máma seznámila s Pavlem, který tou dobou žil a pracoval v Holandsku už nějaký ten rok.