Sensitive site / solemn sea

.pise.cz/83638-komentare.html#124937">minulému článku jsem se zmínila o jedné meditaci. Už jsem ji vyprávěla, možná jednou, dvakrát. Ale nikdo zjevně nepochopil, co to mělo být. Jaké to bylo, co to všechno bylo.

A také to, že to byl jeden z nejosobnějších zážitků mého života. Naprostý end of innocence. Naprostý.

Tuhle meditaci jsem dělala už docela dávno, pár měsíců nazpátek. Provází mě ale déle, a pořád.

Mohlo být tak jedenáct večer, možná později, nevím. Chtěla jsem meditovat, dlouho jsem nemeditovala, proč znovu neprožít příběh v jakési kouzelné zemi. Mé meditace se ubírají obvykle třemi směry - buďto se z nich probudím hrozně šťastná, protože prožiji něco neuvěřitelně krásného (seznámení s Nyilhou, meditace se stromem, apod.), nebo meditace, které mi dají něco zvláštního (meditace čtyř dveří, magnetizace apod.). A pak je tu ten třetí druh.

Výpravy do vlastního nitra, nečekané, zvláštní, podivné, plné strachu, slz, ohromení a smíšených pocitů. A právě taková ta meditace byla.

Původně jsem neměla v plánu zažít takovou meditaci. Chtěla jsem se uvolnit, prožít něco šťastného.

Začala jsem se myšlenkově uvolňovat, poté fyzicky, poté vydýchat zbytky myšlenek a začala jsem. Chtěla jsem mít příjemnou, krásnou meditaci. Ty obvykle zažívám v krásném, jarním zeleném lese, ale teď jsem si řekla, že chci být u moře. A pak se to posunulo do naprosto jiné dimenze.

---

Stála jsem na břehu moře. Místo písku tam byly drobné kamínky. Dívala jsem se směrem k moři. Bylo daleké, nekonečné - nebyly v něm žádné ostrovy, nebylo vidět na druhou stranu.

Nad mořem byl dokonalý úplněk, měsíc bíle zářil. Za mými zády byla taková skála, spíš něco jako fjord - prostě holá, skalní stěna. Nahoru se dalo vystoupat po schodištích - jedno bylo napravo, druhé nalevo. Schodiště byla z bílého kamene.

Na nebi byly hvězdy, ale jen ty malinké, nepatrné, nebylo vidět žádné dobře viditelné souhvězdí, jako oba Vozy, Casiopea, nic. Jen drobounké hvězdy.

Vyšla jsem na moře. Kupodivu jsem nestála v něm, ale na něm, chodila jsem po vodě. Bylo to jako jít po nějakém průhledném chodníku, přímo na obzor.

Dole pode mnou byla temná voda. Dole na dně se sem tam zaleskly perly, moře mělo barvu jako labradonit, jako perleť. Někdy se dala zahlédnout mořská panna, ale hned odplavala.

Šla jsem dál po tom průhledném chodníku, a měsíc byl jakoby blíž a blíž, až jsem stála přímo pod ním. Nebyl moc velký, mohl mít průměr tak metr a půl, možná dva metry, možná dva a půl. Stála jsem přímo pod ním, sáhla jsem na něj. Zvláštní pocit.

Poté jsem chtěla jít do té vody, ale zároveň jsem se trochu bála tam jít. Přesto jsem tam skočila.

Voda tu byla hluboká, ve vodě byla docela zima. Měla jsem otevřené oči, i když to bylo moře. Nepotřebovala jsem dýchat - sic jsem měla zadržený dech, nepotřebovala jsem se vynořit a nadechnout.

Začla jsem plavat. Vlasy mi vlály kolem hlavy, krásně se vznášely a tak...jako pavučina.

Moře bylo jako labradonit. Tajemné jako labradonit.

Plavala jsem a plavala, dole pode mnou se leskly malinké perly, dokonale lesklé a bílé. Plavala jsem k nim, ale tlak vody začal být tak velký, že jsem tam nedoplavala.

V tu chvíli jsem si všimla té krve. Chomáčky krve, vznášející se ve vodě, jako když štětec s červenou barvou namočíte do vody. Byla tam, krev, krev, krev.

/Cuknu s sebou na posteli. Tohle já přece znám...znám tohle všechno.../

Labradonit. Moře jako labradonit. Temné a světlé zároveň. Tajemné.

Plavu a plavu. Krev, zima, perly na dně.

Je to zvláštní, dost. Pomalu se dostávám ke břehu, vyjdu z moře. Je mi zima, mám mokré vlasy, z nichž teče slaná voda. Měsíc je stále v úplňku, nic se nezměnilo.

Na břehu leží mořská panna. Má útrpný pohled, její oči jsou strašidelné. Nemají bělmo. Jsou úplně černé. Drží se za ocas, krvácí z něj.

Přijdu k ní a podívám se na ránu. Mořská panna zakvílí, bolí jí to. Chci jí pomoct. Když najdou se po mně ožene těmi hrozivými zuby. Jsou hrozně drobné a špičaté.

"Nic není jak se zdá. Zrada je všude, ty hloupá. Dávej si větší pozor, dítě."

Podívá se na mně lstivě, křivým úsměvem. V její tváři je pohrdání, vychytralost, směje se mi.

Skočí do moře a odplave.

Zima, zmatek, smíšené pocity.

/ Trhnu s sebou. Co to má být?..."Cero, vždyť tohle znáš. Pokračuj.".../

Chci pokračovat nahoru na schody, protože tam vidím mně známou postavu. Krása zvířete - bytost, kterou znám už z jedné meditace. Jednou jako muž, poté hned jako žena...V kápi, černém plášti, jde mu/jí vidět jenom nos, brada a ústa, nikdy né oči.

Pomalu přicházím ke schodům. A v tu chvíli přijde strach.

/ Zalapám po dechu. Už se nechci znovu v meditaci bát. Je to jeden z nejhorších strachů, jaký jsem kdy zažila. "Pokračuj, Cero," řekne mi mé Já. "Pokračuj." /

V záhybu skály, nalevo ode mě, někdo je. Zaleskly se mu oči.

Není vidět, je skryt ve stínu skály.

Kdybych šla na schody, přijde za mnou zezadu, a zabije mě. Když půjdu za ním, tak...a když půjdu do moře, přijde za mnou.

/ "Běž za ním. Jiná možnost není. Vždyť to víš." /

Nadechnu se.

Hrozně se bojím. Příšerně moc. Není vidět, jen se mu lesknou oči. Pomalými kroky jdu za ním. Hrozně se bojím...tak moc...

Pod nohama cítím ty drobné kameny pláže, slyším moře. Lesk měsíce je dokonalý.

/ Bojím se. Tak moc...nechci za ním, nechci. Já se bojím! /

Pomalinku se k němu blížím, ty lesknoucí se oči jsou už blízko. Dojdu k němu, tep mám zrychlený, nemohu dýchat. Co se stane? Zabije mě? Co se stane?! Bojím se!!!

Vteřina, setina ticha. A pak mě chytne vzadu na krku a přítiskne mě ke skále. Stále na něj není vidět, jen oči.

BOJÍM SE!!!

"Jsem Neznámý, to ty víš. Znáš mě, jsem v tobě. Budu tam, kde ty, budu ve tvých myšlenkách, ať už budeš kdekoliv. Budeš mě milovat i nenávidět, bát se mě. Nikdy mě nepoznáš, nikdy neuvidíš mou tvář. Jsem s tebou spoután, jsem v tobě. Jsem Muž ze Tmy, Neznámý. Ten, jehož tvář zůstane skryta. Slyšíš mě?"

Má podivný hlas, takový šeptavý, jakoby škrcený.

Pustí mě, a já utíkám. Vyběhnu schody, ohlížím se na záhyb ve skále, na lesk těch očí. Na moře, na měsíc, na drobounké hvězdy. Běžím po těch hladkých bílých schodech, nahoru.

Vyběhnu.

Stojí tam Krása zvířete, v podobě muže. Stojí vedle čehosi podivného, nějaké zvláštní věci. Je to na dvou okrasně zakroucených, kovových nohách. Ty dvě nohy jsou od sebe asi metr vzdáleny, a mezi nimi je plochý, světelný výboj, pavučina světla, které hraje různými barvami. Převážně bělostnou, světlou září, nebo kombinací červené, vínové a fialové.

Stojíme na Nekonečných pláních. Vypadá to tam jako na poušti bez jakýchkoliv dun. Co je ale zvláštní - na nebi je měsíc v úplňku, a to se dívám na opačnou stranu než na moře. Zmateně se podívám, a nad mořem je stále úplněk. Dva měsíce na jediné obloze.

"Jsme na pláních Nekonečna. Toto je brána Vesmíru, Zrcadlo, nekonečno."

Hovory s Krásou zvířete jsou zvláštní, protože vždy vím co mi řekne, ještě dřív než řekne cokoliv.

Pohlédnu na Krásu zvířete, momentálně v podobě ženy. Nic neříkám, nemá to jakýkoliv smysl. Vím co by odpověděl/a, slova nemají význam.

Přibližuji ruku k té plazmě, k tomu světelnému výboji. Pomalu do ní dám prst. Čekám, že se možná ruka ocitne někde jinde, je to přeci brána Nekonečna. Prst ale v pořádku prošel výbojem na druhou stranu, ozvalo se elektrické zapraskání. Pomalu do výboje dám celou ruku. Nic se nestane.

"Nikdy se nedostaneš do Nekonečna, i když si budeš myslet, že v něm jsi. Budeš v něm, ale ne doopravdy - budeš i nebudeš. A stejně jako si budeš myslet, že nejsi součástí Nekonečna, budeš jí."

Chvíli tam ještě stojím, pozoruji moře, dva měsíce, vlny, Krásu zvířete.

Dostávám se zpět, do reality.

Otevřu oči a vydechnu, jako bych dlouho zadržovala dech.

Ležím a dívám se do stropu. Přemítám. Mám smíšené pocity.

Přemýšlím o tom všem. Znám to, všechno to znám, ale vidět to takhle, bez masky, přímo...

Ještě asi hodinu mám problém s usnutím, ale nakonec se stejně poddám spánku, s myšlenkami spletenými jako pavučiny.

---

Vydechne a zaposlouchá se. Our solemn hour, od Within Temptation. Přemýšlí co ještě sem napsat.

Vnímá hudbu, ale nezpívá si - zpívá si to její duše. Zajímavý pocit, říká si.

Pohlédne na prstýnky, poskládané na stole. Jsou to jen věci, ale pro ni jsou to připomínky na lidi, které má tak ráda.

Očima jede dál po stole.

Vidí kartu velikosti vizitky, na níž je nakreslen modře Anděl. Od Báry, z výtvarky. Usměje se.

Oči dál bloudí po stole, uši vnímají hudbu. "Sanctus, espiritus..."

Křišťál od Zdeňy k narozeninám, malinký, ale pěkný. Hmm.

Oči dojedou na poslední zajímavou věc na stole.

Malý labradonit.

Zobrazit další články tohoto autora