Je mi zvláštně. Jinak se to nedá popsat.

Včera v noci jsem znovu nemohla usnout, ale takhle to mám už asi dva roky. Prostě si jdu lehnout a pak ještě třeba tři hodiny koukám do stropu, nebo poslouchám hudbu.

Zas jsem tam tak ležela v posteli a najednou jsem si začala odříkávat ty části v The poet and the pendulum, které říká ten kluk - část I'm afraid, I'm so afraid, being raped again, and again, and again...atd. Pak taky část Today, in the year of our Lord 2005, Tuomas was called from the cares of the world atd.

Opakovala jsem ty části dokola, pořád a pořád a pořád.

Pak jsem si řekla že si to přečtu, takže jsem v noci hrabala v CDčkách a ve světle mobilu si četla text. Pak jsem si Básníka a kyvadlo pustila.

Naprosté emoční vypětí, jinak se to nedá popsat. Příšerně jsem brečela, třásla se...

Když píseň dohrála, rychle jsem vypnula přehrávač, aby mi tam nenaskočila energická Bye Bye Beautiful. Dívala jsem se do stropu, kousala se do rtu a slzy mi stékaly po obličeji.

Když jsem se probudila, neměla jsem moc dobrou náladu. Stejně tak celou dobu ve škole.

Jako bych byla tak nějak...prázdná. Né, to je špatný pojem. Hlavu mám pořád plnou myšlenek, ale přesto se cítím prázdně. Divný.

O matice to na mě tak nějak všechno spadlo.

Třesavou rukou jsem psala text Poet and pendulum na papír, pak jsem silně zaklapla blok a snažila se vnímat výklad. A pak to na mě spadlo všechno.

Do očí se mi začaly hrnout slzy, které se těžko udržovaly. Na koutcích oka jsem cítila ten chladivý pocit, ale nerozbrečela jsem se, naštěstí.

A nejhorší je, že nevím proč.

Pořád nemám dobrou náladu. Je mi zvláštně, moc zvláštně. Tak jako mi ještě snad nikdy nebylo.

Když jsem šla se Zdenou na obědy, měla jsem pocit, že mi upadne hlava. Nevím proč, ale prostě mi nějak cvaklo, že mi upadne hlava. Tělo mi normálně půjde volně dál, ale moje hlava tam zůstane ležet - těžká, plná myšlenek, snů, ideálu, pojmů, pocitů...

Zdeňa měla nějaké ty své vtípky, to znamená že z ničeho nic začne třeba kdákat nebo tak. Normálně se směju i takovejm blbostem, normálně mě rozesměje když někdo zařve třebas kráva po celém městě. Dneska jsem se jí nesmála. Ostatním holkám jo, ale jí ne.

Mám takové zvláštní pocity, pochybnosti. Možná v příštím (a zaheslovaném) článku. Jenže ty pocity a pochyby mám už delší dobu, pořád nemám vysvětlení pro svoji divnou náladu. Pro to zvláštno ve mě.

Vaše prázdná a zvláštní

Cerolaine